Orazio Vecchi

L'Amfiparnaso

Madrigalovou operu L'Amfiparnaso napsal roku 1594 severoitalský skladatel Orazio Vecchi (1550-1605) na sklonku renesance v konkurenci autorů jako byli Claudio Monteverdi (Orfeo, Incoronazione di Poppea ) nebo Jacopo Peri (Euridice), kteří jsou považováni za zakladatele moderní opery, to jest hudebního dramatu jak jej známe dnes, s orchestrem a sólisty představujícími jednotlivé postavy. Tito dva skladatelé jsou navíc propagátory nového hudebního stylu, který je založen na jediném zpěvném hlasu a jeho harmonickém doprovodu, zatímco Amfiparnaso je dílo postupně dožívající renesanční vokální polyfonie. Vecchiho drama je z hlediska literárního (libreto buď napsal sám nebo převzal od básníka Giulia Cesara Croce) vlastně modernější než raně barokní opery, protože kromě zavedené milostné lyriky používá naprosto současný, nestylizovaný a dosti vulgární jazyk. Při porovnávání by tak k výtkám vedla spíše jeho "zastaralá" hudební forma, kdyby však zároveň tato hudba nevynikala takovou živostí a schopností prorůstat zelenými výhonky invence skrze železné mříže polyfonické ohrady. Ostatně sám autor víceméně zesměšňuje konvence tradičního franko-vlámského stylu, když jej ponechá předvádět vysmívaným doktorem Gratianem, jehož roztěkaná mysl dokáže zauzlit daleko jednodušší záležitosti než je madrigal.

Název L'Amfiparnaso, "zdvojený" či "oboustranný" Parnas, vystihuje jeden z rysů tohoto díla. Náš Parnas není už sídlem bohů, ale přesto jeho obyvatelé zcela neztratili božskou jiskru a ve chvílích projevů svých ctností, především lásky a oddanosti, tomu hudba odpovídá vznešeností a prokomponovaností a připomíná jiná hudební dramata té doby, totiž chrámová oratoria, například pašije, kde jednající postavy Ježíš nebo Pilát promlouvají mnohohlasým zpěvem. Oproti tomu když občané našeho Parnasu klesnou k sobeckému handlování a znevažujícímu plkání, hudba harmonicky zřídne a rozsype se do rytmických ornamentů, které odpovídají řečové kadenci.

Provést L'Amfiparnaso v češtině a s loutkami je důsledkem mnohaleté snahy souboru dosáhnout bezprostřední divácké srozumitelnosti. Toto dílo, ve světě i u nás dobře známé, se uvádí poměrně často a v rozličných provedeních – od čistě koncertního, přes kombinaci se čteným textem (naše představení z r 2017) nebo s pantomimou (Musica Fresca, Viktoria Ensemble) až po plnou divadelní dramatizaci s herci a zpěváky na scéně. Není vyloučeno, že už zde byla i verze loutková, ale nevíme o ní, takže věříme, že jde o „světovou premiéru“.

Prolog

I/1. Pantalon je jat krásami kurtizány Hortensie, ale té nevděčnici je lhostejná láska nějakého starce.

I/2. Lelio si není jist láskou své Nisi a z toho, že mu dala květ žárlivosti, vyvozuje, že ho miluje málo.

I/3. Pantalon slibuje svou dceru doktorovi a neomaleně si z něj dělá legraci, protože učenec špatně mluví a ještě hůř rozumí.

II/1. Lucio žárlivě podezírá Isabelu, že miluje kapitána Cardona, a chce se z nešťastné lásky vrhnout ze skály.

II/3. Kapitán Cardon křičí na Zanniho, aby docílil jeho poslušnosti, sluha však odmlouvá a překrucuje pánova slova.

II/3. Isabela předstírá, že hoří láskou ke španělskému kapitánovi, aby svou smrtí zasadila tím vážnější ránu jeho nikdy neuspokojené touze.

II/4. Po odchodu kapitána propadá Isabella bolesti, jež jí způsobil Lucio, a svírajíc dýku chce ukončit svůj život.

II/5. Frulla zabraňuje Isabelle dokonat sebevražedný úder a sděluje jí, že její milenec Lucio zůstal naživu.

III/1. Uzavřením svatební smlouvy mezi Gratianem a Pantalonem nekončí všechny důvody k radosti.

III/.2 Doktor zpívá pod balkónem své drahé nevěstě líbezný madrigal zamilovaným zjihlým hlasem.

III/3. Francatrippa nese k Židům látku do zástavy a když tluče na dveře, slyší změť hlasů mluvících hroznou řečí.

III/4. Dva věrní milenci se nakonec sejdou a naplněni radostí si slibují věrnost až do smrti.

III/5. Všichni se radují a svatební veselí se završuje předáváním rozličných darů dychtivým novomanželům.